Tipy na čtení: LGBTQ literatura

Seznam několika knížek, které mě v poslední době zaujaly. Většina z toho jsou YA novely, pár výjimek se ale najde. Poslední aktualizace 23.11.2021.

Adiba Jaigirdar: The Henna Wars

„I didn't even ask her how she likes her tea, I realize. I just made it the way
I make it for myself. I should have asked. Now she'll have a horrible cup of tea
that she can't even drink and maybe that'll be the only thing she'll remember
about me and our relationship. I'll be the girl she kissed who smelled like henna
and made her horrible tea.“

The Henna Wars je poměrně jednoduchá YA novela o lásce (a hlavně přátelství) dvou dívek. Celý děj se točí kolem školní soutěže, bangladéšské kultury, silného sesterského vztahu a obyčejného stánku s hennou. Za hlavní plus považuji silné ženské charaktery a jejich propracované vztahy, které jsou ústředním tématem celé knížky. (Jo a taky ten věčně oddalovaný polibek, na který čtenář čeká opravdu dlouho.)

Alice Oseman: Srdcerváči + This Winter + Nick and Charlie

Nejsem nějaký velký fanda komiksů a po Srdcerváčích jsem původně sáhla jen proto, že mi přišli jako dobrý způsob procvičení angličtiny. Doporučuji od nich neočekávat nic převratného - prostě příběh dvou kluků, kteří se zamilují, řeší coming out, šikanu, později i vztah na dálku a (spoiler) nakonec to všechno zvládnou, protože jinak než happy endem to prostě skončil nemůže (tedy ono to zatím není dopsané, ale stejně to všichni víme a autorka to slíbila). Česky vyšly první tři díly, v angličtině vychází knižně i online. Doplňkové novely This Winter a Nick and Charlie existují pouze anglicky.

André Aciman: Dej mi své jméno + Najdi mě

„Tvoje srdce bude vyčerpané, než bys řekl švec, a co se tvého těla týče,
přijde chvíle, kdy se na něj nikdo už ani nepodívá, natož aby se k němu
chtěl přiblížit. Teď cítíš smutek. Tu bolest ti nezávidím. Ale přesto ti ji závidím.“

Dej mi své jméno je poměrně tenká knížka o jednom letní vzplanutí, osudové lásce a věčně trvajícím citu. A teď nepřeháním - přesně takhle to totiž autor podává. Já mám jistou osudovost a občasné zveličování ráda, takže jsem si ji okamžitě zamilovala, ale je jasné, že tenhle styl nesedne každému. Podle knížky byl natočen stejnojmenný film.

Najdi mě je volné pokračování, které dějově navazuje o mnoho let později. Většinou sice bývá hodnocené hůře, ale já ho mám asi ještě radši než první část.

André Aciman: Enigmatické variace

„Někteří dokonce volají mé jméno. Chci, abys ho znal. Chci, abys věděl,
že mám skříňku o pět skříněk dál než ty. Jakmile tě uvidím, zůstanu stát jako přibitý.
Mám se dívat, nebo předstírat, že se nedívám? Mám promluvit, nebo nic neříkat?“

Enigmatické variace popisují několik milostných příběhů hlavního hrdiny, které se během let potkávají, proplétají a doprovází. Každý z nich působí osudově, každý je ničivě silný a všechny jsou předem odsouzeny k zániku. A i když mi hlavní hrdina občas lezl na nervy, protože vztah a věrnost jsou pro něj jen prázdná slova, nelze popřít, že Aciman je opravdový mistr slova, který pečlivě promýšlí každou větu a dokáže uchvátit i provokovat.

Becky Albertalli, Adam Silvera: Co když jsme to my

„Strávil jsem celý týden plánováním každé minuty. Chystal jsem se být zábavný
a cool a on měl být naprosto okouzlený. Ane ne. Ani omylem.
Místo toho ze mě tryskají všechny moje neurózy, hledám odpovědi na otázky,
které nemám právo pokládat. Ale nevím, jak se mám přinutit přestat.
Lidi jako já by měli mít nějaké ztišovací tlačítko.“

Možná jsme to my, možná ne, možná se znovu potkáme, možná ne. Dva zkušení autoři, dva odlišní kluci, jedno letmé setkání a předem vymezený čas. Samotný příběh hlavních hrdinů mě nadchl, k zahození nebyly ani propracované vedlejší postavy. Na první pohled se sice jedná o průměrnou YA novelu, minimálně epilogem ale rozhodně dokáže překvapit.

Becky Albertalli: Probuzení Simona Spiera + Holka mimo rytmus

„Ve škole mám celý den žaludek jak na vodě - a zbytečně, protože vlastně
ani nevím kvůli komu. Ve skutečnosti Bluea tvoří jen slova na obrazovce.
Vždyť kurňa ani neznám jeho jméno.

Myslím, že jsem se do něj tak trochu zamiloval.“

Probuzení Simona Spiera je moje absolutní srdcovka, kterou mám přečtenou už několikrát. Možná to je celkem jednoduchá a předvídatelná YA knížka, ale napsaná tak skvěle, že hlavního hrdinu prostě nelze nemilovat. Děj je celkem svižný, úžasné mi přijdou hlavně dialogy a mailová korespondence. Povedené je i filmové zpracování pod názvem Já, Simon (ke kterému loni vznikl spin off seriál Love, Victor).

Holka mimo rytmus je volné pokračování věnované dvěma vedlejším postavám. Na obě knížky pak navazuje ještě novela Love, Creekwood (česky nevyšlo).

Becky Albertalli: Podělaným navrch

„Bože, tahle věc s číslem. Ne že by o něco šlo. Rozhodně o nic nejde.
A netuším, proč najednou nemůžu popadnout dech. Plíce jsou prostě velcí zrádci.
Stejně jako žaludky. A pulz.“

V Podělaným navrch tvoří LGBTQ příběh spíše vedlejší linku. Heterosexuální Molly, která právě prožívá svou dvacátou sedmou zamilovanost, má totiž dvě maminky a její sestra - dvojče a nejlepší parťačka v jednom - randí s holkou. Nejedná se o špatnou knížku, třeba scéna z nákupu je úplně geniální, ale Simonovi prostě konkurovat nemůže. Přečtení vůbec nelituji, ale Molly příběh mi k srdci zas tak nepřirostl.

Benjamin Alire Sáenz: Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru

„Stále jsem viděl Danta, jak stojí v dešti a drží v rukou ptáče
se zlomeným křídlem. Nedařilo se mi rozeznat, jestli se směje, nebo ne.
Co kdyby přišel o svůj úsměv? Kousl jsem se do rtu, abych se nerozbrečel.“

Aristoteles a Dante je hodně poetický příběh o sbližování dvou velmi rozdílných kluků. Chvíli mi trvalo, než jsem se smířila s tím, že to prostě není realistické, není to dějové, nejsou tam žádné velké zvraty a ani vztah hlavních hrdinů se navenek moc neposouvá. Když to ale člověk dokáže přijmout, po dočtení zjistí, jak do sebe všechny kousky hezky zapadají. Literární vrchol to úplně není, ale jsem ráda, že jsem na tuhle knížku narazila.

Casey McQuistonová: Červená, bílá a královsky modrá

„Copak to krucinál nevidíš? Já nejsem jako ty. Nemůžu si dovolit být

lehkomyslný. Můžu tě milovat, toužit po tobě, a přesto nechtít takový život.
To smím, jasné? A nedělá to ze mě lháře - dělá to ze mě jen člověka
s nepatrným kouskem pudu sebezáchovy.“

Asi u žádné jiné knihy jsem neměla pocit, že jí zvolená obálka tak hrozně škodí. Hromada růžové totiž očividně cílí na dvanáctileté holčičky, ale věřím, že autorka při psaní myslela hlavně na starší čtenáře. Láska mezi synem americké prezidentky a britským princem samozřejmě slibuje spoustu romantického patosu, ale za ním najdeme krásný příběh o hledání sebe sama, komplikovaných rodinných vztazích i cestě za svým snem. (A znečišťování životního prostředí. No vážně, těch soukromých letů přes oceán stihli fakt hodně.)

Carol Rifka Bruntová: Řekni vlkům, že jsem doma

„Co když všechno, co jsem na Finovi milovala, bylo původně Tobyho?
Co když to všechno vzešlo od něj? Možná že právě kvůli tomu jsem měla pocit,
že Tobyho znám už celé roky. Možná že Toby celou tu dobu prostě jen
nějakým zvláštním způsobem prostupoval Finnem.“

Řekni vlkům, že jsem doma je další z knížek cílících spíše na mladší čtenáře. Naposledy už mě úplně nezaujala, ale pamatuji si, že po prvním přečtení jsem z ní byla nadšená. June bych sice mezi své nejoblíbenější postavy neřadila a děj se místy trochu táhl, ale její strýc Finn a jeho partner Toby, se kterým se June spřátelí, byli skvělí.

David Ebershoff: Dánská dívka

„Nikdy to spolu nerozebírali. Greta uvažovala, že by o tom s ním možná
měla promluvit přímo, ale pak tu myšlenku zavrhla. Možná se bála,
aby mu neublížila. Možná se nejvíc ze všeho obávala, že Lili navždy zmizí.“

Dánská dívka zpracovává skutečný příběh transsexuálního malíře Einara Wegenera. Jedná se o strhující čtení, hlavním motivem zde není ani tak samotná transsexualita, ale spíš hluboká láska a oddanost mezi Einarem a jeho ženou Gerdou. Autor skvěle balancuje mezi popisovými pasážemi, historickou přesností a zároveň jistou poetičností a tajuplností.

David Levithan: Líbali jsme se

„Čtrnáct minut sedí na židli. S pohledem upřeným na svého syna.

S pohledem upřeným na svého syna líbajícího jiného kluka.

Smita se od ní nevzdaluje ani na krok, ale ani na ni nemluví.

Nechává ji, ať si to zpracuje. Ať si to procítí.“

Líbali jsme se je hodně netypická knížka, která spojuje několik různých příběhů. Používá dost zvláštní vyprávěcí styl, který mě trochu štval, ale po dějové stránce mě to hrozně bavilo. Není to rozhodně žádná prvoplánová „slaďárna“ a mezi postavami najdeme jak dva kamarády trhající rekord v nepřetržitém líbání, tak nervózní dvojici, která se právě seznamuje, pár, který to spolu už nějakou dobu táhne, i deprimovaného a osamělého kluka zvažujícího sebevraždu.

Édouard Louis: Skoncovat s Eddym B.

„Položili mi tu otázku, kterou jsem si pak v duchu donekonečna opakoval,
celé měsíce, celé roky. To seš ty, ta buzna? Tím, že ji vyslovili,
ji do mě navždy otiskli jako stigma, značku, jaké staří Řekové vypalovali rozžhaveným železem
či vyrývali nožem na těla zvrhlíků, představujících nebezpečí pro společenství.“

Skoncovat s Eddym B. je jednou z mála knížek, v jejímž centru nestojí milostný vztah. Hlavní hrdina retrospektivně a s příjemným nadhledem líčí své vyrůstání na francouzském venkově, složité sociální poměry rodiny, šikanu i postupné objevování vlastní sexuality. Hlavní předností knihy je výborné podání, vytříbený jazyk a neustálé balancování mezi vážností, humorem a sžíravou ironií.

Eva a Klára Pospíšilovy: Pátá minuta je o nás

„Mlčky sklonil hlavu a vyčerpaně vydechl. Chtěl Ethanovi vysvětlit,
že si bez něj další den nedokáže představit. A zároveň se mu strašně moc
chtěl svěřit, jak hrozný má strach.“

Pátá minuta je o nás zastupuje současnou českou tvorbu. Nejsem z ní asi tak nadšená jako většina čtenářů, protože především rodinné zázemí hrdinů bylo občas trochu přitažené za vlasy (aneb hvězdná kombinace neschopná matka + mrtvá sestra + duševně nemocný otec +  téměř nepřítomná matka + přepracovaný otec + homofobní bratr). Kdybych ale měla hodnotit vztah hlavních hrdinů a jeho vývoj, dala bych bez zaváhání šest hvězd z pěti.

Madeline Millerová: Achilleova píseň

„Potřeboval si pokaždé promluvit, do posledního detailu mi vyprávět
o jejich tvářích a zraněních a pohybech. A já jsem si přál, abych mu dokázal
naslouchat, strávit všechny ty krvavé obrazy, namalovat je na bezvýznamnou
plochu vázy pro příští generace. Ulehčit mu od nich a učinit z něj opět Achillea.“

Achilleova píseň je úžasnou kombinací milostného příběhu a řecké mytologie. Rozjezd je sice trochu pomalejší a i přes neustálý boj je kniha spíše citová a konverzační, než vyloženě akční, to jí ale na kráse vůbec neubírá. Achilles a Patroklos jsou nerozluční už od dětství a jak se děj blíží k tragickému závěru, jejich vztah čelí dalším a dalším překážkám, vystaven odvěké otázce - budeš mě milovat, i když zvolím špatně?

Sam Xabyssus: Vůně citrónu

„Usmívám se na hromadu nádobí, usmívám se na rozlitou kávu na stole a na všechny,
kdo chtějí skořici. V hrudi mi tančí tisíce motýlů a v kapse nejkrásnější
liška na světě. Nezáleží na tom, proč tam nesmím chodit. Všechno se časem dozvíš.
Uvidíš. Dneska toho nechej a prostě si užívej.“

Vůně citrónu začíná jako velmi milá a pohodová knížka o dvou ženách, jedné kavárně a dobrém čaji. Obě hrdinky jsou sympatické a četlo se mi o nich hrozně hezky. V druhé části se ale přidává i další, temnější linka, která mi nepřišla úplně dobře zvládnutá a občas to vypadalo, že byla psaná dost na sílu. Možná byla ale chyba jen v tom, že jsem ji nečekala a úvodní atmosféra mě trochu zmátla. Každopádně ale Vůně citrónu zůstává velmi vydařeným kouskem, který jsem si užila.

Sarah Winmanová: Slunečnice

„Vždycky věděla, že na tom bylo něco víc, víc než mládí. Prostě to chce vědět,
řekla, aby mohla být naší součástí. Na první lásce něco je, viď? dodala.
Pro ty, kdo v ní nehráli žádnou roli, je nedotknutelná.

Ale je měřítkem všeho, co přijde po ní.“

Slunečnice je podle mě knížka, která je s každou stránkou lepší a lepší. Na začátku je čtenář trochu hozen do vody, nemá víc než fotografii tří lidí a jeden obraz se slunečnicemi, dlouho rozplétá vzájemné vztahy a provázanost událostí. Ale pak do sebe všechno začne zapadat a druhou půlku už jsem nadšeně hltala. Homosexuální linka tu nehraje úplně prim, spíš doplňuje mozaiku různých podob lásky a přátelství, ale možná právě proto působí úžasně přirozeně a živě.

Theo Addair: Muffin a čaj

„Musel se odmlčet, popadnout dech a sebrat odvahu. Odkudsi zpovzdálí zněla
rytmická hudba, zredukovaná několika stěnami na pouhé dunění basů.
Tik-tak, tik-tak. Poslední vteřiny.“

Muffin a čaj je další český kousek, který mě rozhodně nenadchl tolik jako většinu čtenářů. Byť jsem knížku přečetla za dva dny, nemohla jsem se zbavit dojmu, že autor nezvládl základy spisovatelského řemesla - charaktery nebyly moc propracované, děj předvídatelný a o realističnosti radši ani nemluvím. Přesto ale čtení nebylo zas takové utrpení a Muffin a čaj hodnotím jako zajímavý příspěvek na poli české LGBTQ literatury.

Tomasz Jedrowski: Plavec ve tmě

„Hlava se mi točila, sklenka v ruce mě studila. Nikdy jsi se mnou takhle nemluvil,
takhle neosobně. Nevěděl jsem, jestli chci utéct, anebo se nechat utěšovat.“

Nenápadná, útlá knížka nabízí srdceryvný příběh z Polska 80. let. Letní vztah plný bezstarostnosti se s návratem do Varšavy najednou komplikuje a čelí nečekaným výzvám. A i když čtenář už od první stránky ví, jak to celé dopadne, je těžké se od knížky odtrhnout. V některých místech jsem se nedokázala ubránit srovnávání s Dej mi své jméno, především kvůli letní atmosféře, jisté osudovosti a specifickému vyprávěcímu stylu, Plavec ve tmě ale toto srovnání jistě ustojí (a v mnoha ohledech z něj vyjde jako ten povedenější kousek).